PRÁZDNOTA
na dně všech rezerv
Potřebuješ znovu nabrat dech, ale objevují se stále nové a nové úkoly, které už se nedají zvládnout. A přece se o to snažíš. Už je všeho moc, věcí, co musíš udělat, potíží, myšlenek, pocitů. Potřebný odpočinek se stále nedostavuje. Plýtváš silami, které nemáš. Stále jen hasíš ze všech těch požárů ten, co hoří nejvíc. To nestačí, nedaří se. Pomoc je v nedohlednu. Teď už hoří všechno kolem a ve stavu vyhoření už chybí energie na cokoliv. Už nemáš sílu hasit, už nezbývá ani kapka vody. Už nezbývá ani na slzy.
Kam, když dál už to nejde?
Onkologie, vážná nemoc tě zastavila, ale zařídit si klid není jen tak, zvlášť když jsi na všechno sám. Oslabené tělo a extrémní nápor na psychiku vede k vyčerpání, dřív nebo později je nevyhnutelné. Přesto přichází nečekaně, až na konci, kdy má být po všem. Máš se radovat, že máš nejhorší za sebou. Jsi pryč z onkologie, přežila jsi, ale radost nepřichází. Psychicky se cítíš hůř než kdykoliv předtím. Možná jsou to hormony, akutní menopauza po operaci. Možná je to „jen“ enormní stres, tvá osobnost a tvé poruchy. Hlava přechází na nové obrátky, ruku v ruce s tělesnou nefunkčností. Myšlenky ovládají negativní scénáře, přicházejí deprese a úzkosti. V černé díře mizí naděje, vůle a motivace. Nic už nebude jako dřív.
Onkologii střídá psychiatrie, na řadě je psychodiagnostika. Přicházejí nové diagnózy, nové neznámé. Vyhoření, vyčerpání, chronický stres vede k chronické únavě. Psychický kolaps? Všechny rány se znovu otevírají, všechny poruchy se ukazují v nejvyšší intenzitě, zatímco energie na běžný život je na minimu. Probouzejí se dávná traumata z dětství, role oběti vyžaduje role viníků. Stále je tady vina. Pocity bezmoci se stále prolínají tvým životem. Stále je tady to dítě svých rodičů, dospělý s diagnózou CAN, syndrom týraného dítěte.
Jak to zařídit? Kde žádat o pomoc? Kam se obrátit, když se všechny směry jeví jako špatné? Nemáš žádné vyhlídky, jen svoji bolest, tísnivé pocity a myšlenky, výčitky, výčitky z neschopnosti, neschopnost. Neschopnost komunikace ti znemožňuje cokoliv zařídit, cokoliv změnit. Drásající nepochopení se v různých podobách objevuje znovu a znovu. Daleko za hranicí toho, co dokážeš unést, jsi nucena znovu a znovu čelit nepochopení, nezájmu okolí, lékařů, úřadů. A tak píšeš. Psaní je tvá terapie a také jediný způsob, jak dokážeš poskládat myšlenky a slova do něčeho alespoň nějakým způsobem srozumitelného.
Chaos a zmatek?
Ano, tato slova tvůj stav mysli i života celkem vystihují. Pochopila jsi, že ono totální zhroucení psychiky, mentální i tělesnou neschopnost po prodělané onko epizodě, musíš zase znovu popisovat slovy jiným.
Lékaře, úřady, okolí musíš stále dokola utvrzovat v tom, jak zle ti je. Je to jediný způsob, jak si zajistit alespoň minimální podporu. A tak se z toho zla není jak vymanit. V rámci sebezáchovy musíš stále rýpat do otevřených ran, stále prohlubovat bolest čerstvých zkušeností a ostrost změti bolestivých pocitů. To aby ses od jiných dočkala pomoci, bez které se neobejdeš.
Stále znovu a znovu. Celý rok prosíš na úřadech jako pacient onkologie (v remisi), posléze pacient psychiatrie o čas, o klid. Nekonečno marnosti, žádný začátek, konec, nic. Neschopná dožaduješ potvrzení neschopnosti, absurdity života se jen kupí. Vysvětlit, že ani rok nestačil k tomu, abys sis dosáhla nějakého klidu, zotavení, klidu na zotavenou, se nedaří. Jsi na to příliš neschopná. Máš za sebou ten rok byl nejhorší ve tvém životě, rok nejistot a nepochopení. Stále pokračuje. Měla by ses vrátit, ale cítíš se hůř než kdykoliv předtím. Jsi na dně a na suchu, zlomená. Je to vyhoření, trauma, menopauza, všechno dohromady? Je to chaos a zmatek. Je to hledání ve tmě.
TRVÁ TO PŘÍLIŠ DLOUHO
Už příliš dlouho žiješ v permanentním stresu a nejistotě. Neřešíš jen jak, ale také z čeho žít. Jenže pocit, že už nemůžeš, je tak silný, že už opravdu nemůžeš. Už nemáš sílu, odvahu, motivaci, nějakou vidinu toho jak, jak unést tu zátěž. Jsi vyčerpaná. Už jsi vyčerpala všechny možnosti. Přesto stále chceš doufat, že máš ještě šanci začít znovu žít, žít život dospělého, soběstačného, plnohodnotného člověka, ač jsi stále pacient, primárně pacient psychiatrie. Potřebuješ se zbavit okovů dítěte svých rodičů, člověka se zlomenou dětskou duší. Potřebuješ vyřešit své trauma, všechna svá traumata, jednou provždy. Jako to dítě potřebuješ klid a pocit bezpečí, zařídit se ho nedaří. A tak hledáš podporu a pomoc. Hledáš (se).